Role ďáblova advokáta není jedinou, kterou můžete v kreativním týmu hrát. Co víc není ani prospěšná, pokud se užívá přespříliš a bez rozmyslu. Tom Kelley ve své poslední knize uvádí dalších deset rolí, které by si spíše zasloužily vaší pozornost.
Pokud se budeme bavit o kreativitě a inovačních týmech, pak se řadě lidí ihned vybaví brainstorming a role ďáblova advokáta. Samostatně na nich není nic špatného, nicméně v kreativitě jde o víc. Pokud pominu to, že během brainstormingu je ďáblův advokát přímo zakázán (jedno z pravidel říká, že se máme zprostit hodnocení jednotlivých nápadů), setkáme se s touto rolí až nepříjemně často. Znáte to, vysvětlujete novou myšlenku, načež se někdo ozve se slovy: „Jo jasně, to, co říkáš, zní super, ale teď budu chvíli hrát ďáblova advokáta a…“ nápad je pohřben dřív, než byl vůbec začat. Jednoduše řečeno, pokud se tato role přetěžuje, může omezit kreativitu a inovativní myšlení.
Naštěstí je tu Tom Kelley ze společnosti IDEO, která se kreativitou, designem a inovací živí, jakožto konzultační firma z oboru. Ten ve své zatím poslední knize The Ten Faces of Innovation popisuje celkem deset rolí — dalo by se říct tváří kreativity, které by měl správný inovační tým mít a které se dají rozdělit do tří skupin:
Učící se osoby
Takovíto jedinci mají nutkání se pořád učit něčemu novému a shání nové zdroje informací, aby mohli růst. Současně mají pokoru ke svým znalostem, zkoumají svůj náhled na věc a jsou vždy připraveni přijímat nové informace a vlivy.
- Antropolog přináší nové poznatky a vědomosti prostým pozorováním lidí a hlubokým pochopením, proč je jejich chování takové, jaké je. Tito lidé hledají nové cesty, jak poznat a pochopit lidské chování v jeho největší přirozenosti.
- Experimentátor neustále vytváří prototypy nových nápadů a učí se stylem pokusu a omylu, přičemž podstupuje určité kalkulované riziko.
- Lidé jdoucí napříč odvětvími aktivně zkoumají ostatní obory a kultury, snaží se v nich hledat relevantní poznatky a aplikovat je na zvolený problém. Právě kombinace neokoukaného a něčeho, co není předem zřejmé, je jejich největší zbraní.
Organizující osoby
Jak název napovídá, tyto osoby jednoduše ví, jak organizování posouvá inovaci kupředu. Vždyť i ty nejlepší nápady soutěží o čas, lidi a další zdroje a jako takové musí být i dobře řízeny.
- Překážkář ví, že cesta inovace (a vlastně jakéhokoliv projektu) je poseta překážkami, které se musí překonat. Tato osoba v sobě má dávku vytrvalosti, která jí dá překonat i ty největší zábrany a neostýchá se ani ohnout některá pravidla.
- Spolupracovník dokáže spojit souhrn individualit do jednoho týmu a obyčejně vede tým k tvorbě nových kombinací a neokoukaných multidisciplinárních řešení.
- Vedoucí nejenže formuje složení týmu, ale také křesá pověstnou kreativní jiskru v zápalu každého člena pro práci.
Tvořící osoby
Poslední skupinou jsou tvořící osoby, které aplikují pochopení situace od učících se osob skrz podporu organizujících osob a realizují vlastní inovaci. Lidé, kteří mají právě tuto roli, jsou v organizaci velmi viditelní a najdete je vždy uprostřed všeho dění.
- Architekt zkušeností připravuje neodolatelné zážitky, které jdou dál, než je pouhá funkčnost produktu. Tyto zážitky se snaží uspokojit vyslovené ale i nevyslovené touhy zákazníka.
- Designér prostředí vytváří zázemí týmu tak, aby se všichni cítili co nejlépe a podávali ty nejlepší výkony. Více v samostatném článku.
- Pečovatel je určitou metaforou na zdravotní péči. Jeho (či její) služby jsou přívětivé a jdou o krok dál, než je obvyklé. Pečovatel předvídá budoucí potřeby zákazníka a snaží se je splnit. Pokud znáte firmu, která vám splní první poslední, pak je pod vedením dobrého pečovatele.
- Vypravěč posiluje vnitřní morálku i vnější povědomí o firmě. V rukávu má řadu silných příběhů, které dobře vysvětlují, o co týmu jde a je tak snadnější se se zákazníkem spojit na stejné vlně.
Neztraťte svou tvář
Nebojte se, že byste ani na jednu z rolí neměli. Každý z nás hraje každý den spoustu rolí — student, syn, bratr, zaměstnanec, blogger, partner ve vztahu — to je jen pár rolí, které každý den hraji já. Je zajímavé, jak vás každá z rolí dokáže ovlivnit. Myslím, že nebudu sám, kdo má jiný práh trpělivosti doma s rodinou a v zaměstnání se zákazníkem… Není pravidlem, že by v každém týmu musely být zastoupeny všechny role a také není dáno, že jedna role se rovná jednomu člověku. Myslím, že zpravidla budete muset improvizovat a s rolemi si hrát. Na druhou stranu je důležité pochopit, že spíš než o dělání inovace jsou role o bytí inovací. Pokud jste si svou roli již vybrali, nebo vám byla vybrána, nebojte se mezi nimi pohybovat. Nikdy nevíte, co ve vás dřímá a jak si rozšíříte obzory.
Abych tuto knihu shrnul. Velký důraz je v ní kladen na reálné příklady z IDEO. Je výborné vidět, jak se v takové firmě inovace dělá, ale někdy příběhů bylo až… moc. Každopádně, jak se dozvíte v poslední kapitole, příběh má svou sílu a tato kniha je jich plná. Je to určitě zajímavé čtení, které vám dá nahlédnout pod pokličku „továrny na inovaci“ a ještě se něco přiučit. Pro čtenáře, který si chce přečíst pár zajímavých příběhů z praxe je to ale moc. Pokud víte, do čeho jdete, berte všemi deseti.
…nemáte někdy pocit, že těch inovací je někdy až příliš? Občas se mi zdá, že se inovuje jenom proto, aby se inovovalo, často to postrádá smysl a mnohdy je to kontraproduktivní…
Dobrá otázka. To záleží na tom, o jakém stupni inovace se budeme bavit. Asi se shodneme, že čím vyšší stupeň to bude, tím menší bude v objemu a předpokládám, že ty narážíš na nepřeberné přebarvování obalů, uhlazování růžků a přesouvání loga o tři pixely nahoru, tedy inovace velmi nízkých stupňů… A také budeš souhlasit, že stagnace vede k úpadku. Z toho mi plyne, že inovace (resp. jakýkoliv vývoj) je žádoucí. Nicméně podle teorie inovace nemusí být pouze krok kupředu, ale i Cimrmanův krok stranou a dozadu.
Určitě s tebou souhlasím, že dělání čehokoliv jen pro tu věc samotnou je plýtvání časem, penězi, lidmi, náladou – obecně zdroji. Však to říkám pořád, že tu chybí zdravý selský rozum.
Jako do všechno, tak i do inovace se musí s rozmyslem. Stojí za to se zamyslet, jestli za to opravdu stojí. Někdy minulý semestr jsem byl na přednášce o webové analytice, kterou přednášel pán z O2. Ten vyprávěl o zkušenosti s jedním zákazníkem, který nacpal spoustu peněz do optimalizace svého e-obchodu, aby zvýšil procento konvergence na určitou úroveň (tedy aby určité procento lidí, kteří se dostanou na jeho stránky tam opravdu nakoupilo). Nicméně bylo by mnohem jednodušší a levnější si zaplatit reklamní kampaň, která by sice nezvýšila konvergenci, ale nahnala na stránky spoustu lidí, kteří by s obratem pohli… Inu, někdy lidská tvrdohlavost vládne. Neříkám, že je to špatně. Je to jedna z cest, ale určitě ne ta jednodušší.